O přechodu se říká, že umí se vztahy zacloumat. Jak s kterými. Pokud za ten nejdůležitější považujete vztah sama k sobě, pak máme dobrou zprávu – psycholožka Klára Trávníčková tvrdí, že ten se v menopauze může zásadně zlepšit.
Kláro, máš bohatou praxi v práci se ženami, dokážeš shrnout, jak se jim v menopauze mění vztahy?
Změnu ve vztazích ve zralém věku předznamenává jiné dramatické období v životě ženy, a tím je první hormonální bouře v pubertě. Když se z dívenky stává mladá žena, končí jedno období vztahování a začíná druhé – v pubertě často upřednostníme své vztahové nad svou autenticitou a některé silné rysy raději upozadíme ve prospěch toho, co společnost od ženy očekává.
Může to spustit zdánlivě nevinná otázka „prosím tě, nebojí se tě ty chlapi?“, a mladá žena raději utlumí svou silnou energii, přehlédne své potřeby a jde naproti šanci navázat trvalý vztah, vdát se, zkrátka rozmnožit se. Vztahy s ostatními tak upřednostní před vztahem sama se sebou.
Podobná bouře transformuje ženu středního věku do zralé ženy. V perimenopauze je pro ni najednou těžší zametat věci pod koberec kvůli harmonii ve vztazích. Některé věci ji začnou hodně štvát, vnitřní hlas, který možná kdysi dala stranou, aby měla dobré vztahy, je čím dál hlasitější.
Zároveň se v této době otevírá řada neukončených záležitostí, třeba i z raného dětství, a já si začínám říkat, sakra, jak oni to se mnou mluví – nejen partner, i lidé v obchodě, děti, možná poprvé v životě i rodiče.
Začnou se objevovat situace typu „já si chci udělat volný víkend, prostě to potřebuju“, i když dřív žena prostě upekla bábovku a jela na návštěvu k příbuzným, protože dobré vztahy je třeba pěstovat únava neúnava.
Ženy se až nepoznávají a diví se, proč jim tolik situací vadí, vždyť dřív je neřešily. Natož pak jejich okolí, to jim umí dát výrazně znát, že se mění, že jsou rozbité, co se to s nimi propána děje. Těžko je za to vinit, když ženy donedávna ani nevěděly, že nějaké potřeby mají, natož aby si říkaly o jejich naplnění.
Tohle je vztahově těžká chvíle. Některé ženy taková změna děsí a dokonce touží po tom, aby byly zase jako dřív.
Nejsilněji se to asi projevuje v partnerství?
Oblast partnerských vztahů halí romantická iluze o lásce, která nepodléhá (hormonálním ani jiným) změnám. Obecná představa je „žili šťastně až do smrti“, přičemž nic není pravdě vzdálenější, pokud se partneři vztahu aktivně nevěnují. Druhá obecná představa je, že si vztahy vybíráme na základě zdravého rozumu, kterým je také máme pod kontrolou.
To je velmi naivní, protože na výběr partnera má obrovský vliv nevědomý psychický materiál, který jsme nasbíraly především v naší původní rodině, už od miminka. Základní vztah sama k sobě si tvoříme podle toho, jak se k nám vztahovali rodiče a pečovatelé a jak zacházeli s naším tělem. Tam je kořen toho, jak vidíme a tvoříme vztahy s ostatními.
Například pokud o mě pečovala emočně nezralá osoba a při přebalování se mnou zacházela necitlivě nebo odtažitě, s nedostatečnou vřelostí, obtěžovalo ji to. Moje tělo tím odmala dostávalo zprávu, která se do něj zapsala: moje potřeby nejsou důležité, možná jsou i hnusné, nesmím s nimi obtěžovat, nejsem dostatečně dobrá. A jak tohle ovlivní tvorbu partnerských vztahů, to si umíte představit.
Propisuje se do nás i to, jaký vztah měli naši rodiče. To je velmi silný vzorec, podle kterého si vybíráme důležité lidi našeho života, i když si to často neuvědomujeme. A pak přijde perimenopauza a tyhle podvědomé vzorce mohou vylézat do vědomí a je to, jak když se zvíří kal, který do té doby klidně spočíval na dně. Ozve se silný nespokojený hlas, „proboha, v čem to žiju, jak se mnou ten partner zachází, odkud to vlastně znám?“ Ten se těžko potlačuje a může vést k zásadním partnerským krizím i k rozvodu.
Když ten hlas žena vyslyší, co ji pak čeká? To se máme všechny na prahu padesátky rozvádět?
Určitě ne. Možností je víc a my tu nejsme od toho, abychom soudili jakoukoli osobní volbu. Můžeme ve vztahu zůstat a neodcházet – a nikdo nemá právo na tuto volbu nahlížet jako na horší. Tedy pokud je to vědomá volba, to mi přijde nejdůležitější. Náš dobrý vztah k sobě vyžaduje, abychom si byly vědomé, proč zůstáváme nebo odcházíme, jaké k tomu máme motivace a důvody.
Často v tom hraje roli zodpovědnost za emocionální pohodu v rodině, které tradičně padá na ženy. Jako by to, jak se cítí druzí členové rodiny, byla jen ženina práce. Ale jí na to dochází síla, má své fyzické i psychické změny, je toho i tak hrozně moc. Může se stát, že jí dojde síla i chuť emočně opečovávat někoho jiného. Nemá už kapacitu se tvářit, že je všechno v pohodě a uhlazovat situace v rodině, aby se třeba emočně nezralý tatínek nerozčílil. A tatínek se začne divit a krize je na světě. Natož, když si maminka navíc nastaví hranice.
Chce po partnerovi věci, které nikdy nechtěla! Začne mluvit o svých potřebách, které za celé manželství nikdy nezazněly! Které možná ani není schopný naplnit – ale ony jsou stejně tak silné, že s nimi žena musí ven.
To zní jako patová situace, co s tím?
První krok je přimout, že se něco děje, a být sama k sobě laskavá. Uvědomovat si to, ale nezlobit se na sebe, nebýt na sebe tvrdá, nechtít hned změnu za každou cenu. Trvalou změnu totiž snáz dosáhneme laskavostí.
Pokud jste v takové situaci, zkuste se podívat se na svá životní rozhodnutí s laskavostí a pochopením sama k sobě. Nebývá to jednoduchá chvíle, ale nakonec nezbývá, než akceptovat realitu takovou, jaká je, a říct si ano, tehdy jsem to líp neuměla, dělala jsem to nejlepší, co jsem dokázala.
Až pak přichází čas na komunikaci s partnerem, popsat, co se změnilo, co potřebuju, jak teď věci prožívám. Naučit se komunikovat efektivně je výzva a zase, je fajn nesoudit se za to, když mi to hned napoprvé nejde, když se vztekám a vyčítám. Jako malé nás učili emoce spíš potlačovat než férově vyjádřit, proto potřebujeme víc pokusů, zkoušet to znovu a znovu, hledat způsoby přijatelné pro oba, tak, abych partnera zbytečně nezraňovala.
Přes veškerou snahu partner či okolí nemusí změny ani tak přijmout a pak je na nás, jestli dáme přednost vztahu samy k sobě nebo k druhým – pokud dojde až na tak extrémní volbu. Ale život není černobílý, vztahy se proměňují, transformují, někdy nečekaným způsobem.
Je tam velká možnost renesance stávajících vztahů a velikánský potenciál pro oba v páru. Jako vše, co se děje v období změn, i nové potřeby ve vztazích s sebou přinášejí příležitost a vztah se může zásadně proměnit k lepšímu pro oba.
Menopauza má vůbec obrovský potenciál přinést do vztahů nové impulsy. Když je žena autentická a mluví, je tu obrovská naděje, že se její vztahy někam posunou. Zato potlačování menopauza nepromíjí a může vést až k důsledkům v podobě psychických i fyzických zdravotních problémů.
Co když je to tak, že všechny příznaky menopauzy jsou psychosomatické volání našeho těla i duše po autenticitě a návratu k sobě samé?
Vypadá to tak a dočteš se to i v mnoha knihách, zabývajících se přechodem jako transformací. Nemám to přísně vědecky podložené, ale ano, menopauza je čas, kdy dopracováváš základní otázky života a máš příležitost všechno dotvořit a nově přetvořit. Možná nám její příznaky ukazují na místa, kam bychom se měly podívat. Nechci spekulovat, ale je možné, že nás příznaky přechodu jen nevybíravě tlačí tam, kde nám má být komplexně dobře.
Podle této hypotézy by menopauza měla být tím příjemnější, čím víc si během plodných let vyřeším otázek jako sebehodnota, nastavení hranic a respekt sama k sobě. Zkrátka odmakat si ta životní témata dřív, než mě donutí fyzické příznaky. Učit sebe i manžela komunikovat v 55 je náročnější, tak co s tím začít dřív, kdy jsme oba pružnější a ještě na to máme sílu a energii?
Kláro, děkuju a těším se na příště, kdy probereme, v jakém věku přichází menopauza a proč.
Prázdné hnízdo, sandwichová generace – se mi sem už nevleze, uděláme jeden článek se slovníčkem? Pár takových pojmů s vysvětlením?
Příští článek: Nejsi na to moc mladá?